Zelený údolí II a Motocross Hoštičky pohledem opravdového houby jezdce

16.10.2012 22:29

Říkají mi Honďák a jezdím na enduru. Ještě jsem to úplně nevyměnil za silniční motorku, ale za loňský rok, kdy jsem si bahnomilné nářadí pořídil, jsem na své silniční motorce ani nestačil zahřát olej. Enduro mě chytlo, chytli mě i lidi, kteří se kolem nich motají a chytly mě i závody. Letos jedu svoji druhou sezónu...

Foto: Josef Kůs, Petr Marek a jimbo-cz

 

Závod třináctý: CrossCountry Mahera – Zelený Údolí II, 6.10. 2012 – kategorie hobby do 36. let, 2x 60 minut

 

Jak jednoduché, stačí jen sledovat prapor, v momentě, jak jde nahoru šlápnout na startovací páku, zařadit jedna, pustit spojku a jet. Musím přiznat, že ty starty mi letos docela jdou, opět jsem byl v první čtyřce a řítil se vstříc náročné trati plné zatáček „kolem nohy“ výjezdů a sjezdů přes remízky, kořenů, kamenů a tak.

Hned na začátku to jde, první půl kolo projíždím časomírou jako pátý, což není špatný. Jenže co čert nechtěl a myslím si, že nikoho falešně neobviním, když řeknu – to Piďas chtěl. Večer před závodem jsme totiž seděli u piva. Což o to, zábava dobrá, pivo jak by smet, a já jsem úspěšně skončil pouze u dvou panáků tvrdého alkoholu. Chlapci do mě chtěli nalít ještě dalšího, ale já, zásadový motocyklista, řekl rázně NE. No, co chybělo v panácích, jsem směle nahradil v pivech. Před druhou ráno jsem se naštěstí zhurta zvednul a šel domů. Ráno jak vystřižené ze žurnálu… Sucho na patře, kovaříčci už makali a malá opička mi seděla hezky za krkem.

Právě na začátku druhého kola jsem pochopil, že chlast je metla lidstva a zabiják závodníka. Ruce byly gumové, já začal za motorkou vlát jako hadrový panáček a jen jsem si říkal co to se mnou je. A tak jsem si při tom svém předjíždění ni nevšiml, že si to tak štráduju trochu mimo trať. Hupnul jsem do trnek a motorka krytem pod motorem na něco sedla. Rázem z toho byl houpací koník. Přidával jsem plyn jak blázen, bejčil nohama, ruce zapřené do řídítek, motor ječel a…. Motorka stála. Jeden závodník kolem mě, druhý, třetí a já furt jak tydýt na houpacím koni. Do toho ještě ta kocovina. Ale nakonec se podařilo, překvapivě. Tak jedu dál.

Po deseti metrech mě čeká levá zatáčka, opět přes nohu tak samozřejmě začnu brzdit. Chci tam jít smykem tak šlapu na zadní brzdu. Nic, šlápnu znovu, nic. Páka zadní brzdy se ani nehne a já mířím opět mimo trať. Hlavou mi probleskávají různé myšlenky, jako „vykašli se na to“, „nic neumíš“, „dřeváku“, „opilče“… Nu což, rozjíždím se znovu a mířím si to pěkně do další zátočiny, tentokrát pravé. Scénář se opakuje prakticky v nezměněné podobě. Mimo trať prohlížím brzdové vedení od páky až k třmenu na zadním kole. Áááá, tak tady je ten zádrhel, namotané mlíko v zadní brzdě. Nějak se mi nechce to vyndávat. Tak pojedu pomaličku až do servisky a tam se uvidí, co s tím.

V servisní zóně ke mně přibíhá otec i moje žena, a já se jim snažím vysvětlit, jako že to nebrzdí a že tam je zamotané mlíko a tak. Vyndaváme ho přes minutu. Časomírou pak projíždím na krásném 24. místě. Závod tedy začíná znovu.

Jenže já si v každé zatáčce říkám, jestli se na to nemám vykašlat. Vůbec nemám sílu, ruce jsou hadrový, jsem hrozně unavený a prostě to nejde. Asi dvacet minut před koncem se to snažím překonat a přidávám plyn, asi tak na jedno kolo, pak se zase dostávám do stavu vyčerpání a znechucení. Znechucený jsem ale sám ze sebe. Jsem na sebe opravdu hodně naštvaný a pořád mám chuť to zabalit. V závodě mě ale drží jen tři věci. Moje ješitnost, která by neunesla to, že jsem závod nedojel, za druhé to, že pořád mám šanci skončit celkově v první pětce a pak to, že krátce před koncem jsem na třináctém místě. Má to tedy alespoň trochu smysl. Do cíle vjíždím jako dvanáctý a říkám si, že ta druhá, hodinová runda snad bude lepší.

Za hodinu a něco se překvapivě dávám do kupy a na start jedu s novou dávkou energie. Nevím, kde jsem ji sebral, asi teta kocovina odtáhla a já tak byl o něco lehčí.

Takže znova: Stačí jen sledovat prapor, v momentě, jak jde nahoru šlápnout na startovací páku, zařadit jedna, pustit spojku a jet. Musím přiznat, že ty starty mi letos docela jdou, opět jsem byl v první čtyřce a řítil se vstříc náročné trati plné zatáček „kolem nohy“ výjezdů a sjezdů přes remízky, kořenů, kamenů a tak. Po průjezdu bažinkou jsem byl druhý. To skvělá věc, když si člověk může alespoň chvíli připadat, jako závodník. Navíc, kus za mnou nikdo a já jel asi čtvrt kola pořád druhej.

Jenže stalo se, co jsem čekal, dohnal mě zase někdo lepší. Předjel mě a já koukám na jméno na dresu – Kroupa. No jo, Kroupa, to jsem si mohl myslet, místo toho aby své dívce posílal ve školní třídě milostné psaní s textem „Sejdeme se na hřbitově“ předjíždí mě tu. Krátce po té, kdy mě s lehkostí předjel, následoval výjezd remízku. Já kousek za ním, on vyjel na hranu a nečekaně zastavil. Jenže já jel dál, ale moje přední kolo se šplhalo po jeho zádech. Sklopil jsem to na stranu a padnul. Koukám a milý Kroupa jen přidal plyn a frčel.

Použil na mě trik, se kterým jsem se doposud nesetkal. Trik, jak se zbavit ne jednoho, ale několika protivníků, je velmi efektivní a náskok, který tím strůjce tohoto triku, kterému někdo říká „prasárna“, jiný zase „to je normální“, získá, není nezanedbatelný. No, poučení pro příště, nejet v soupeřově stopě.

Po několika sekundách, možná po patnácti, dvaceti nebo kolika, nevím, jsem byl zpátky ve hře. Časomíra ukázala číslo pět, de javú…

Sil bylo docela dost, ale po asi dvou nebo třech kolech se za mě navěsil někdo s Husabergem. Já byl v tu chvíli čtvrtý a tak jsem před sebe nikoho nechtěl pustit – jsou to přeci jen soupeři. A tak jsem pelášil, co to dá, na nic jsem nedbal, neohlížel se a jen jsem za sebou slyšel zvuk jeho klaksonu. Po kole už mě začal vytáčet. „Tě nepustím, prostě ne, proč bych tě měl pouštět před sebe,“ myslel jsem si. Ale chlapík troubil pořád. Kousek před bažinkou se mu to povedlo. Předjel mě. „Sakra, jsem pátej,“ pomyslel jsem si. „Nevadí, taky dobrý,“ dokončil jsem myšlenku. V tu chvíli jsme vjížděli do bažinky. Trubač si vybral jednu stopu, já druhou. Jenže přede mnou byl klučina, který vjel do hluboké drážky a zastavil. Prostě si jen chtěl odpočinout. Já asi vteřinu stojím a čučím na něj. „Kurva jééééď,“ řvu z plna hrdla. Klučina se otočí a já vidím vytřeštěné oči v helmě. Otáčí se zpět, pouští spojku a normálně vyjede. Předjíždím trubače, který se snaží vyprostit Husí brčko z nekonečně hluboké drážky. Mě to taky jde ztuha. Ale jsem o pikosekundu rychlejší a jsem opět před trubačem. Jenže v tu chvíli nás předjíždí soupeř na KTM.

„Nevadí, pořád jsem pátej, pokud vydržím tlak trubače, bude to v pohodě,“ přemítám si v helmě a neustále se snažím jet co nejrychleji. Za mnou je to pořád stejné, zvuk klaksonu neustává, a já začínám kvést. Mám chuť z motorky vystoupit a dát mu facku. Copa to se dělá, jsme na závodech a ne uprostřed Říma na křižovatce, když je tak dobrej ať si mě předjede, frajírek. Až dojedeme, tak mu ten klakson utrhnu. Jedeme pořád kolo na kolo, trubač za mnou. Držím si pátej flek a trubač mě pořád hrne dopředu. Nemůžu ubrat, nikde. Ale on je viditelně lepší. Nakonec mě pár zatáček před časomírou udolal. Hm, tak šestý místo taky beru.

Jaké překvapení. Přijíždím do časomíry kousek za trubačem a na časomíře se objevuje jednička a pak pět. Ty vole, on mě předjížděl o kolo… To jsem opravdu nečekal, a v duchu se trubačovi omlouvám. Ale zase na druhou stranu, když je tak dobrej, měl mě dát dřív, ne? :o)

Jenže mě se ze zadního kola začínají ozývat nebezpečné zvuky. Takové, které už jsem jednou slyšel a není to tak dávno. Při závodě dvojic v Číhani. Ubírám plyn a jedu volněji, ale není to nic platné. Řetěz mi padá z rozety a motorka zastavuje. Slézám, a automaticky se jdu podívat na šroub, kterým se šponuje řetěz. No jasně, zlomený. Kolo se křížem pošouplo dopředu a řetěz spadnul. Je mi jasné, že je konec. Zkouším ale ještě srovnat kolo a nasadit řetěz. Popojíždím z kopce, ale pak musím přidat plyn do kopce a řetěz opět padá. Poslední závod sezóny a takovej konec, proč? Motorku stavím na stojan mimo trať a jdu do depa po svých.

Celkově 21. místo mi opravdu bere chuť postavit se druhý den do závodu dvojic. Prostě se mi nechce, chybí ta chuť, motivace. Navíc druhý den je hnusně a dost prší, což mě jenom utvrzuje v mém rozhodnutí nejet.

Až v neděli odpoledne, krátce po obědě zjišťuji, že ráno v osm hodin mě prozváněla moje maminka. Volám jí tedy zpět a ona se mě ptá, kde jsme. Říkám jí, že na cestě zpět, že jsem druhý den nakonec nejel. „To je dobře, mě se totiž zdál tak blbej sen, ani ti ho nebudu říkat. Jen jsem ti chtěla říct ať nejezdíš, protože to bylo tak živý,“ odpověděla mi s úlevou v hlase maminka.

No tak to tak asi mělo být…

 

Závod čtrnáctý: Pouťový Motocross – Hoštičky u Klatov, 13.10. 2012 –  kategorie MX1, 2x 15 minut trénink, 1x 15 minut + 1 kolo závod

Nedalo mi to. Prostě jsem ten poslední závod chtěl jet. Navíc, je to za humny, sedm kiláků od baráku. To by byl hřích ten motokros v Hoštičkách nejet.

Krásné počasí, dobrá nálada. Trať po poli nijak náročná a já si to v práci zařídil tak, že stihnu jet dopolední tréninky a jednu patnáctiminutovou rozjížďku. První trénink všichni bojujeme s rozbahněnou tratí, ale nikomu to nijak nevadí. Vždyť jde o pouťový závod, tak co se stresovat.

Druhý trénink, do kterého startujeme jednotlivě s asi pětisekundovými rozestupy je o něco lepší. Docela si to užívám, baví mě to. Patnáct minut přitom uběhne jako nic. Těším se na závod.

Řadíme se na start, já si vybírám místo více vlevo od pravé zatáčky, která následuje po krátké startovní rovince. Pro mě je to něco nového, motory nastartované. Je to neskutečný pocit, jak to kolem mě burácí. Ta atmosféra mě maximálně pohlcuje. Chci závodit. Rozhlížím se kolem sebe a sleduji své soupeře. Soustředí se na startéra. Je to něco úžasného, motory burácejí, startér zvedá cedulku s číslovkou 15. Oči mám na cedulce přilepené, každý otáčí plynem víc a víc. Adrenalin se neskutečně vyplavuje do krve. Tohle jsem ještě nikdy nezažil, takové soustředění, prsty levé ruky svírají spojku, pravé zápěstí otáčí plynem, já jsem nahnutý tak, že bradou narážím do hrazdy řídítek. Startér otáčí cedulku, kde se objevuje pětka. Oči mi sklouznou na jeho levou paži, na jejímž konci je praporek. Motor držím v maximálních otáčkách a cítím jak mi neskutečně tluče srdce. Praporek jde na horu.

Já pouštím spojku, plný plyn mě nakopává dopředu. Motorku se mi daří, vahou svého těla, držet u země. Výtečný start, nějaké páté, šesté místo. Je to neskutečný pocit, řvoucí motory, napětí, skvělý pocit po celém těle. Najíždím do první pravé zatáčky, začíná tlačenice. Já si všímám, že mé přední kolo je vedle zadního kola Piďase. Vedle něj je skulina. Není problém, všechno mám pod kontrolou. Tu ale během okamžiku ztrácím.

Z ničeho nic se cvaknou řídítka, přední kolo se prudce stočí doleva a vidlice se zastaví až o dorazy. Z ničeho nic se ocitám ve vzduchu nad motorkou a letím před ní. Dopadám tvrdě na levé rameno, hlavou třísknu o zem. Chci se zvednout a přitom nemůžu popadnout dech, je vyražený. Jsem v pokleku a jen se zkratkovitě nadechuji. Výdech žádný. Nevnímám, co se kolem mě děje a myslím jen na jedinou věc – ještě dneska musím do práce. Chci se zvednout, nejde to, ale zvedám hlavu a vidím miliony hvězdiček. Pořád nemůžu popadnout dech. Jsem na čtyřech a je ticho. Vidím, jak ke mně přibíhá Franta Ferus a můj táta. Franta se nade mnou sklání. „Honďáku si v pohodě?“ Ptá se. „Jjjjo, jjo, jo v pohodě.“ Konečně můžu vydechnout. „Je ti něco?“ ptá se Franta dál. „Ne nic, jsem v pohodě,“ odpovídám. Franta mě bere podpaždí. „Musíme pryč,“ říká František a táhne mě mimo trať. Otáčím se a vidím tátu, jak tlačí pryč moji motorku. V tu chvíli chci Frantovi říct, že musím jet dál. Ten mě ale nepouští a táhne mě mimo trať. Naproti nám běží zdravotníci. „Jsi v pohodě, bolí tě něco?“ „Jsem okej,“ odpovídám. Jsme mimo trať a já stojím bez pomoci na vlastních nohou. Protáčím ruce, všechno zdá se v pořádku. Během pár minut ale říkám zdravotníkům, „nějak mě bolí rameno a cítím takový divný vrzání na hrudníku.“ „Tak pojď, podíváme se na to.“

U sanitky si sundávám oblečení. Na právě ruce, kousek pod ramenem mám odřeninu a začíná se mi dělat modřina. Levé rameno začíná čím dál víc bolet. Přichází druhý zdravotník. Prohmatává klíční kost, rameno, s rukou mi točí několikrát dokola. „Mělo by to být v pořádku, budeš jen hodně naražený. Zlomenina to nebude. Ale přeci jen, kdyby to zítra hodně bolelo, tak si zajeď na rentgen, ale věř mi, zlomené to není,“ říká zkušeně.

Jdu se převléknout, pak si ještě nechám ošetřit odřeninu a po té, co táta hodil motorku na kárku, razíme k domovu. Táta sedí za volantem, podívá se na mě a říká. „Víš, máma mi ráno, než jsem jel k tobě, říkala, ať ti ten závod rozmluvím, že měla takový zlý tušení, že se něco stane. Já jí ale říkal, že je to zbytečný, že si stejně nenecháš říct. Možná jsem to měl zkusit.“ „Buď v pohodě,“ odpovídám mu, „já bych tě stejně neposlechl. A stejně jsem rád, že jsem to jel, i když jsem ujel jen asi dvacet metrů. Ten zážitek z toho startu je prostě neopakovatelnej.“

Článek píšu třetí den po tom nešťastném závodě. Bolí mě komplet celé tělo, od pánve až po krk. Každý den mě navíc píchá někde jinde, teď aktuálně uprostřed hrudního koše.

Když ale píšu tenhle článek, běhá mi mráz po zádech znovu. Ne z té bouračky, ale z toho startu. Kdo nezažil, nepochopí a navíc, poprvé to může být jen jednou.

 

Po upozornění mého kamaráda Roberta Meyera, alias pana Stříbrného, musím doplnit jednu věc. Po té, co jsem se sbíral ze země a viděl jsem, že se ke mě blíži Franta Ferus a můj táta, tak ještě před nimi byl u mě právě on. On byl ten první, který se mě ptal, jestli jsem v pořádku a snažil se mi pomoct. 

Takže Roberte, omlouvám se, že tu o Tobě nepadla zmínka, ale věř mi, nebylo to úmyslně, fakt jsem tak hubeného a běžně nevýrazného chlapce, jakým jsi, nevnímal. Tímto ti děkuji, stejně jako již zmiňovaným Frantovi Ferusovi a pochopitelně mému otci. 

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

To byl můj poslední závod sezóny. Mé druhé sezóny za řídítky terénního motocyklu, která byla naprosto jedinečná a úžasná. Tento sport mě dostal úplně do jiného světa, tento sport mi ukázal, co je to vyčerpání, bolest která mě dožene až k slzám, tento sport mě ale naučil překonat sebe samého, tento sport mě naučil nic nevzdávat, tento sport mi dal neskutečné pocity radosti a štěstí, tento sport mě zavedl do společnosti skvělých lidí.

Děkuji všem těm, kteří mi tuto sezónu pomáhali. Především mému tátovi, který byl skoro na všech závodech a pomohl mi nejvíc, pak mé ženě, která je naprosto úžasná a nejen, že můj náročný koníček toleruje, ale když chce, tak mě v něm dokáže i podpořit.

Děkuji i vám všem, kteří jste četli tyto mé zážitky ze závodů.

Tento byl poslední.