Smolné Pece a Žár pohledem opravdového houby jezdce

06.07.2012 23:05

 

Říkají mi Honďák a jezdím na enduru. Ještě jsem to úplně nevyměnil za silniční motorku, ale za loňský rok, kdy jsem si bahnomilné nářadí pořídil, jsem na své silniční motorce ani nestačil zahřát olej. Enduro mě chytlo, chytli mě i lidi, kteří se kolem nich motají a chytly mě i závody. Letos jedu svoji druhou sezónu...

Závod pátý: CrossCountry SteelPro SHIVA-KTM Cup – Smolné Pece 9.6. 2012 – kategorie Hobby E2, 90 minut

Závod šestý: CrossCountry Mahera – Žár, 30.6. 2012 – kategorie hobby do 36. let, 2x 60 minut

Buď opatrný… Dobrá… Nikdy nezapomeň na svoji matku… Dobrá… Vždycky pomáhej slabším… Dobrá… A starším ustupuj… Dobrá…

A Ničeho se neboj a nikdy nic nevzdávej. To jsou ty nejzásadnější poučky, které v pohádce Mrazík nezazněly a já na ně musel přijít až ve svých dvaatřiceti letech, při závodech ve Smolných Pecích a v Žáru. Přitom, když jsem se jimi začal řídit, bylo to úplně o něčem jiném. Ve Smolných Pecích, jsem se přestal bát, v Žáru jsem přestal vzdávat své snažení. A pokaždé to vyšlo.

Nikdy v životě jsem nejel v lomu a přes tak velké klády, které na nás čekaly ve Smolných Pecích. Vážně jsem přemýšlel, že je raději budu objíždět, ale to bych ztrácel hodně drahocenných sekund. Někdo v depu mi naopak říkal, „ty klády snad budeš skákat, ne?“ No, neskákal jsem je, ale v závodě jsem přes ně jezdil. Přitom stačila tahle drobná věta. Stejně tak jsem měl obavu z velkého výjezdu do lomu, který byl dost sypký a já s tím neměl zkušenosti. Přemýšlel jsem o tom, že ho budu objíždět, ale zase stačila jedna drobná věta ředitele závodu Petra Korfu, těsně před startem. „Máte tam jeden výjezd, který můžete objet, ale věřte mi, nic to není, stačí dát jenom plyn a jste nahoře.“ Sice jsem jeho, stejně jako ten výjezd viděl poprvé, ale tak nějak jsem mu věřil. Bylo to tak, stačilo dát plyn a byl jsem nahoře.

Všechny tyhle nástrahy, které se tvářily strašně nebezpečně, jsem zvládal už v prvním kole. Tedy v tom kole, kdy se mi povedla ještě jedna věc. Předjel jsem nejdříve svého soka největšího – Piďase, se kterým jsme se vsadili o sud piva, ale jako bonus jsem ještě v prvním kole předjel i Dobíka. Toho Dobíka, o kterém jsem si myslel, že ho nikdy nepředjedu, protože je fakt dobrej. Jenže já se asi přestal řídit tím jedním pravidlem z Mrazíka – Starším ustupuj. Nebo snad - slabším pomáhej…

V každém případě jsem další dvě kola očekával, kdy se Venca Dobiášů na svém prskoletu prožene kolem mě. Kvůli tomu jsem i nepil. Zase chyba. Ale dobré deváté místo.

Další poučku – nikdy se nevzdávej, jsem si zase osvojil v Žáru, při třetím podniku sezóny MAHERA CUPu. Právě v jihočeské kotlině bylo, díky počasí, jasné, že lepší bude ten, co vydrží to úporné vedro. Hned na startu jsem si zakázal dělat chyby. Bylo to velmi jednoduché, člověk si sám sobě řekne „nedělej chyby, blbečku,“ no a pak… Pak je začne dělat hned v prvním kole, kdy si kvůli tomu, že si neprojde trať, rozbije hubu v místě, ve kterém stačilo jenom vrknout. Hned člověk znervózní, protože se najednou propadne ze třetího místa na páté, šesté. Tak si upadne ještě jednou. Proč ne. Být v tu chvíli devátý přeci není úplně blbý.

Nasazení v tu chvíli bylo na nule. Začal jsem se utěšovat, že do desítky to přeci stačí, tak kam se hnát. Jenže, od toho přeci závodění není. Člověk přeci závodí, aby vyhrál a ne aby si řekl, že mu stačí být druhý. Kvůli tomu se snad závody nejezdí. A tak jsem jel. Až tři kola před koncem první rozjížďky jsem dohnal Marka Meyera. Musel jsem ho předjet, aby jeho tátovi nemusel dávat kartonek plzeňské dvanáctky (normálně se ale moc nesázím). Při průjezdu časomírou v předposledním kole, kdy jsem Markovi byl na kole, jsem myslel, že si nečipnul. Ale víte jak to je, když jeden myslí. Tak jsem si tak říkal, to páté místo mám v kapse. No, ale Marek si čipnul…

Ale není všem dnům konec, říkal jsem si před druhou hodinovou rozjížďkou. Jenže konec byl, s mými silami. Takže to znamenalo jediné, udržet se zase na tom šestém místě. A přesně v tomto momentě jsem si řekl, hlavně to nevzdávat. Klučina na modrém „ízetu“ s třicet šestkou na tabulce, ale tlačil jako blázen. Půl závodu jsem ho měl nalepeného na zadním kole. Několikrát jsem si říkal, pustím ho, to sedmé místo mi přeci stačí. Síly už nebyly. A bylo to jen o tom, kdo udělá chybu, kdo nevydrží. Tu chybu jsem udělal já. Kousek před koncem, se nezvládl zatáčku, modrobílý bojovník šel přede mě a já si říkal, je to v čudu. Ale sedmé místo, taky dobrý, co… Nebýt toho, že v tom samém kole ho zbrzdí v jednom úsek jiný jezdec a já je oba objel, asi bych se s tím i smířil. To vysílení je totiž pěkná mrcha. Člověku se zdá o čertech. Ale co bych to byl za závodníka. Pokud bych někoho před sebe pustil, stal bych se asi jen pouhým jezdcem. Vrátil bych se k tomu, co jsem jezdil minulý rok a to přeci nejde. Výdrž nakonec nesla ovoce. Já dojel šestý a ten, který na mě statečně dorážel až na jedenáctém místě.

Takže vážení. Dobrá rada nejen do závodění -  Ničeho se nebojte a nikdy nic nevzdávejte. Buďte závodníci, nebuďte jen pouhými jezdci!