Hamr pohledem opravdového houby jezdce
Říkají mi Honďák a jezdím na enduru. Ještě jsem to úplně nevyměnil za silniční motorku, ale za loňský rok, kdy jsem si bahnomilné nářadí pořídil, jsem na své silniční motorce ani nestačil zahřát olej. Enduro mě chytlo, chytli mě i lidi, kteří se kolem nich motají a chytly mě i závody. Letos jedu svoji druhou sezónu...
Závod osmý: CrossCountry Mahera – Hamerská rokle, 1.9. 2012 – kategorie hobby do 36. let, 2x 60 minut
Co všechno by člověk udělal jinak, kdyby mohl. To je věta, kterou jsem si dřív říkal docela často, ale s přibývajícím věkem ji stále více zapomínám. Stejně tak i s přibývajícím počtem odjetých závodů. Nevím, jestli to je dobře nebo ne, ale podle mě je to dobře. Každý závod je totiž takový, jaký si v tu chvíli udělám, stejně jako jednotlivé události v běžném životě. Někdy mě něco mrzí, někdy si naopak řeknu, že lépe jsem to udělat nemohl. Hamerská rokle, tedy předposlední závod letošní Mahery je tak napůl toho, co jsem před chvílí napsal.
Jednoznačně bych neměnil, protože jsou to ohromné zkušenosti. Na druhou stranu, mohl jsem na začátku přidat a v polovině ubrat. Mohl jsem totiž dojet lépe a nemuselo to tak bolet. Jako zapřísáhlý optimista to ale vidím z té druhé strany, mohl jsem také dojet hůř a taky jsem už tyhle řádky nemusel psát. Ten crash totiž nebyla žádná legrace.
Jenže před tím jsem si užíval nepoznané euforie. Celou polovinu kola jsem jezdil na druhém místě v závěsu za tím prvním. Pro mě nepoznaná věc, kterou jsem ale už podvědomě nemohl udržet dlouho. Druhá hodina Hamru se totiž nesla v duchu hlubokých kolejí, uklouzané louky a náročných, technických pasáží, které vyžadovaly jistou dávku motorkářských zkušeností a závodního umu. Když tohle člověku chybí, nadšenost a euforie je pak spíše na obtíž. Po polovině kola, mě totiž po mém pádu předjeli ti rychlejší, které jsem dal na začátku kola.
I tak mě ale závod neskutečně bavil. Síly bylo i po hodině jízdy dost, páté místo také nebylo k zahození a tak jsem začal dělat kraviny. Lavice před časomírou k tomu totiž doslova sváděla.
První kolo jsem ji jen tak lehce testoval. Zjistil jsem, že se před časomíru srocují diváci, většinou závodníci, co už měli odjeto. Tak proč je nepotěšit, sakra, vždyť to závodění je i o tom. Vyjíždím z pravé zatáčky z lesa, z kamenitého sjezdu. Zařazená dvojka. Pravou rukojeť protáčím na doraz, prdel mi sedí až na zadním blatníku, poprvé promačkávám spojku, jednou, dvakrát. Motor vyjekává, jednou, dvakrát, třikrát, pak se drží v pořádných otáčkách nabroušeného dvoutaktu. Najíždím na skok. Nechci ale na střed, kde je vyjetá drážka. Volím pravou stranu lavice. Ještě vrknu.
Motorka jde do vzduchu, ale otáčí se na přední kolo. Naštěstí neletím tak vysoko a motorka dopadne tak, že to ustojím. Dávám plyn, přijíždím k časomíře, píp… Jedu dál, páté místo, super.
Je mi jasné, že při dalším průjezdu musím více zasednout zadek motorky. Můj plán se daří. Stejný scénář, výjezd z lesa, v převodovce dvojka, plný plyn, několikrát promačkávám spojku, kamarádi fandí. Já najíždím na skok, ještě provrknu plyn a skáču. Těžiště se snažím dostat na zadek, což se daří a já dopadám na obě kola. Diváci, z řad mých přátel, skandují. Já nabývám dojmu, že to mám v paži.
Následuje třetí průjezd. Dodávám si ještě víc odvahy, teď skočím až do časomíry… Nadšení mi zastírá zdravý rozum i pud sebezáchovy. Po pořádném provrknutí, prospojkování a neskutečném kraválu najíždím na lavici. Opět najíždím vpravo. Bohužel víc, než je zdrávo. Skok, motorka se přetáčí dopředu a ve zlomku vteřiny je mi jasné, že je zaděláno na průšvih. Krásně zelenou trávu vidím v přímém zorném poli a blíží se. Volím jedinou možnost, pustit řídítka tak, abych si o blástry nezlámal zápěstí. I tak musí být na mě neskutečný pohled. Hlava se mi zarývá do země, motorka je někde za mnou a její přední kolo už musí být už dávno na zemi nebo se už odrazilo. Já nějak dopadám. Nevím, jestli na záda nebo na břicho. Během chvíle jen cítím, jak na mě dopadne motorka a zalehává mě. Naštěstí jsem při vědomí a snažím se vylézt zpod motorky. Slyším mého letošního největšího rivala Piďase. „Jsi v pohodě?“ Snaží se mi přitom pomoct vstát. Pak říká asi to nejvíc nejlepší, co v té chvíli mohl. „Ty jsi debil, viď?“ Já mu jen suše, odpovídám: „Ty vole, já tě vidím dvakrát…“ Hlava se mi točí a obraz rozostřuje. Přesto sedám na motorku. „Jsi fakt v pohodě?“ Ptá se ještě Piďas. „Jasně, ale vidím tě dvakrát,“ odpovídám a startuji motorku. Ta chytá prakticky hned. Podvědomě mačkám spojku, šlapu na řadící páku. Rozjíždím se proti dřevěné bráně časomíry. Jenže jakou si vybrat, vidím dvě. Proto ubírám plyn a nahlas řvu: „Kam mám jet, ta časomíra je tu dvakrát?“ Z davu slyším. „Jeď rovně a přidej plyn.“ Po závodě se dozvídám, že tuto skvělou radu mi dal Hofík.
Abych ale nezapomněl, krátce po pádu u mě přistavil i můj soupeř, který v té době byl na šestém místě. Nevím kdo to byl, ale hned se ptal, jestli jsem O.K. Za tuto starost děkuji moc, to je totiž fair play. Já už ho na oplátku nepředjel.
Bolelo to… Bolelo to jak fyzicky, tak i psychicky. Dojel jsem totiž osmý, celkově šestý.
Bolí to doteď. Naštěstí už ne psychicky, ale fyzicky ano. Narazil jsem si totiž žebra, poprvé v životě a musím říct, že už nikdy nechci. Naražená žebra jsou totiž svinstvo.
A udělal bych něco jinak? Ani těsně po závodě, ani teď pár týdnu po něm, neudělal. I teď bych vyjel z toho lesa se zařazenou dvojkou, prospojkoval bych dvakrát nebo třikrát, aby motor pořádně zařval, aby ta jízda měla grády, na skoku bych znovu vrknul… Jen bych si vybral tu drážku.
Poděkování:
Panu Šléglovi za dovoz i odvoz
Soupěřovi za fair play
Piďasovi za pomoc
Hofíkovi za dobrou radu
Pánu Bohu, že tu ještě jsem
FOTO: Petr Marek, více ZDE
Hamr pohledem opravdového houby jezdce
Nebyly nalezeny žádné příspěvky.