Drmoul pohledem opravdového houby jezdce

24.07.2012 23:06

 

Je to tam. Špičkově vydařený start. Mašina chytla na první drb, řadím jedna, lehám na řídítka a kolem sebe vidím jen dva závodníky. Jsem vepředu. Žádný desátý, jedenáctý nebo podobný, potupný místo. Pěkně třetí. Z bezmála padesáti jezdců třetí. Jsem závodník.

Jenže tahle euforie mi trvá jen do třetí zatáčky. Tam padám na úroveň patnáctiletého puberťáka, který vidí nádhernou ženskou, s krásnýma nohama a bujným poprsím. V tu chvíli ten poberta neví, jestli se má dívat na ty nohy nebo do výstřihu. Nakonec se jako tele podívá do očí… Já jsem v té třetí zatáčce nevěděl, jestli mám jet pomalejším vnitřkem, nebo rychlejším venkem. Nakonec jsem to vzal středem. Blbec… Samo sebou, že jsem si tam ustlal. Nikdo mi naštěstí nepřejel přes záda a já se mohl směle zvedat.

Ty vado, ve dvaatřiceti letech, jak pitomý pako, přijdu o třetí flek na startu. A to jsem takovým termínům jako přemotivovanost nevěřil. Tady to mám, vyblázněnej dárce… Ale kdyby to bylo všechno, jak bych si užíval.

Úkol zněl jasně, muž s koženou brašnou… V mém případě s číslem 222. Dokázal jsem ho předjet, ale netrvalo dlouho a byl zase přede mnou. Jedna pitomá kolej stačila k tomu, abych si ustlal a pěkně do bláta, aby se neřeklo. Nevadí, to doženu. Jenže hřebínek nabroušeného kohouta mi spadl při prvním průjezdu časomírou, kde se ukázalo číslo 21. Pokud bychom hráli karty, možná bych byl spokojenej, po první rundě, takový skóre, proč ne… Ale tady se hraje jiná hra, s názvem, přidej plyn, ty krávo, musíš být první. Tak jo.

Déšť nedéšť, beru za pravý heft, co to dá. Připadám si ale jako krátkozrakej strejda s brýlemi na blízko. Tymotokrosové slídy se mi mlží, mrchy. Strhávám jednu slídu, pět sekund je to dobrý, ale zase klopím hlavu a oči stáčím v sloup. Strhávám druhou slídu. Následuje podobný proces. I jako pověstný spořílek, který strhávačky myje, plýtvám a za devatenáct korun odhazuji třetí… Po pár sekundách zjišťuji, že jsem zbytečně zahodil 57 korun. Ty brejle ale dolů nepůjdou, svoje oči mám opravdu rád…

Skvělé předsevzetí bere za své v polovině třetího kola, kdy se pohybuji kolem třináctého místa. Sundavám brýle a s jasnou vizí, že je po zbytek závodu neuvidím, je přehazuji přes levou ruku. V tu ránu se mi otevírá nový závodnický svět, já vidím… Během pár desítek ujetých metrů je mi ale jasné, že euforie nemůže trvat věčně. Přemýšlím, jak rozmrkat oko zalepené kusem bláta, který přiletěl od toho tydýta, kterého jsem kvůli tomu musel předjet.

Nevím, jestli to bylo těmi sundanými brýlemi, nebo odhodláním, ale v pátém kole jsem desátý. Moc dobře vím, že na muže s koženou brašnou (číslo 222) mám dost velký náskok a tak si říkám, že vůbec nevadí, že v každé druhé zatáčce začínám padat.

Jde mi to moc dobře. V průběhu necelého jednoho kola jsem to vychytal tak, že upadnu, ale dokážu udržet motor v běhu. Je nutné jen stále držet řídítka, a pokud motorka ještě leží, zmáčknout levou rukou spojku. Mezi tím je naprosto nezbytné neustále protáčet plynovou rukojeť, protože, jak známo, u motocyklu v leže není do válce nasáváno palivo ideálně. Pokud jezdec některou z těchto dvou zásadních věcí opomene, je okamžitě potrestán chcípnutím motoru a následným startováním.

Díky velmi intenzivnímu tréninku této situace, dostávám celou věc plně do rukou. Motorka ale kvůli nabalenému blátu váží asi o třicet kilogramů více a každé zvednutí ubírá několik procent, z už tak chabé fyzické kondice. Možná z vyčerpání mi ani není divné, že mě předjíždí závodník s číslem 999, tedy Marek Meyer. Ten přeci jede v kategorii E1 a může mi být absolutně ukradený. Jenže vůbec mi nedochází, že startoval v naší rozjížďce snad o dvě minuty později.

Z absolutní únavové letargie mě probouzí až muž s koženou brašnou. S absolutní lehkostí mě předjíždí český Cairolli - Piďas a nebezpečně se mi vzdaluje. To je ve chvíli, kdy vím, že mě v ideálním případě čekají ještě dvě kola. Snažím se tedy nabrat poslední síly a jet.

Pochopitelně před diváky, těsně před časomírou bych mohl motorku roztrhnout. Vypadá to tedy, jako že jsem měl neočekávaný problém, který během pár stovek metrů vyřeším. Přesto dostávám herdu do zad berlemi od jednoho, co chtěl být rychlejší než ty ostatní.

Jedu, plynem otáčím jako krátce po startu a motorka jede. Jenže mě už to tolik nejde. A to je vražedná kombinace. Těsně před koncem motokrosové tratě mi najednou mizí přední kolo, já padám napravo a jen cítím náraz do hlavy, vidím, jak se i se svým tělem sunu dopředu, prorážím pneumatiky a končím na zádech.

Nezvedám se, to nemá cenu. Během vteřiny ale měním názor a stojím na nohou. Skláním se k motorce, zvedám ji a chci nasednou. Něco je v tu chvíli ale špatně. Ztrácím půdu pod nohama. Rychle sedám na mašinu s odhodláním jet dál. Najednou ale vidím trať dvojmo… Co to je… Odpočívám. Běží ke mně jeden z rodiny Šperlů. Nevím který z dvojčat to je, ale je to jedno, stejně vidím dva. „Jsi v pohodě?“ Ptá se. „Jasně, v klidu,“ odpovídám tvrďácky. Nemá smysl na něco čekat. Buď to zabalím, nebo pojedu. Volím variantu číslo dvě. Rozjíždím se, razantně a tvrdě. Snažím se ještě něco vymyslet, ale nemá to smysl. Místo kvalitní jízdy jde spíše o zmar a bídu. Časomíra v cíli mi ukazuje číslo 16.

Muselo to přijít. Po každém úspěchu následuje pád. Neexistují slova kdyby, možná, snad. Výsledek je jasně daný a přesto, že jsem si ještě v půlce závodu pomýšlel na místo v první desítce, skončil jsem potupně pět míst za mužem s koženou brašnou (222). Piďas byl prostě lepší. Jel čistě, vyrovnaně.

Mám se ještě co učit…

Ale příště mu dám na prdel… Jasně, dvě dávky :o))