Drmoul II pohledem opravdového houbby jezdce

04.10.2012 23:08

 

Říkají mi Honďák a jezdím na enduru. Ještě jsem to úplně nevyměnil za silniční motorku, ale za loňský rok, kdy jsem si bahnomilné nářadí pořídil, jsem na své silniční motorce ani nestačil zahřát olej. Enduro mě chytlo, chytli mě i lidi, kteří se kolem nich motají a chytly mě i závody. Letos jedu svoji druhou sezónu...

 

Závod jedenáctý: CrossCountry SteelPro SHIVA-KTM Cup – Drmoul 29.9. 2012 – kategorie Hobby E2, 100 minut

 

Jedno odpoledne a zážitků má člověk jako za celou sezónu. Takový je Drmoul, závod, který mě v létě krutě vrátil z pomyslných závodnických výšin zpátky na zem. Tehdy jsem si totiž myslel, že všechno zvládnu, že když jsem před tím dojel v první desítce a předjel jsem všechny ty „mé“ rivaly, bude tomu tak při každém závodě. A tak jsem tehdy na trať kolem motokrosové trati v mariánskolázeňském Drmoulu nastoupil absolutně bez respektu. Po pouhých 68 dnech jsem ale dostal možnost, vylepšit to, co jsem tehdy udělal špatně.

Předně jsem věděl, že Drmoul nemůžu podcenit, za druhé jsem se vykašlal na nějaké závodění proti někomu, protože už mi bylo jasné, že sud jsem prohrál. To by se musel stát zázrak, abych já vyhrál a Piďas nedojel. Piďas totiž dojede vždycky...

Takže je třeba si závod co nejvíce užít a dojet hlavně ve zdraví. Tohle předsevzetí se ale, jako pára nad hrncem, ztrácí krátce po startu. Rozbitá rovina, já někde kolem šestého místa, najednou se mi rozkmitají řídítka, pak se „cvaknou“ a já už jen vnímám, že místo toho abych po trati jel, letím nad ní. Nohy výš než hlava, která míří přímo proti zemi. Dopadám přímo na temeno hlavy. Kolem mne se míhá jedna motorka za druhou. Proto ze středu trati po čtyřech mizím za pásku. Přiznám se, že mám zavřené oči a čekám, kdy mě kdo sejme. Naštěstí se dostanu do bezpečí, motorka leží v trati. Necelá třicítka jezdců se přehnala kolem mě a já rychle běžím k mašině. Otřesený ji zvedám a hledám neutrál. Když ho najdu, motorka stejně nechce chytit. Slyším, že se ke mně blíží druhá runda závodníků kategorie E1. Nemá to cenu. É dvojky jsou v čudu, mají tak půl minutový náskok, já jsem vyfluslý hned na začátku, motorka nechce chytit. Ale nějak se mi končit nechce, vždyť jsem si říkal, že ten závod dojedu. Motorka, jako kdyby to cítila, po dalším našlápnutí se probouzí k životu. Hurá, jde se na věc.

 

Ještě v prvním kole předjíždím několik klučinů. Průjezd časomírou pak je s plnou parádou, následovně:

Plno lidí čučí na digitální tabuli, aby zjistili, kdo jak na tom je. Honďák přijíždí. Přibržďuje si před časomírou, čipne si, zjišťuje, že mu tam naskakuje asi 23. čas a chce všechno dohnat. Slyší, jak ho kamarádi povzbuzují, napadne ho tedy jediné – ukázat že to umí a má navíc. Podřazuje ze dvojky na jedničku a ještě v zatáčce těsně za bránou časomíry přidává plnej plyn. Jaké překvapení pro bláznivého jezdce, stroj se mu otáčí o 180 stupňů, přitom mu padá na zem. Honďák z něj vystupuje, padá a přetáčí se jak neohrabaný brouček na krovky. Přitom kola se kroutí dál, naštěstí motor práci nevzdal. Diváci evidentně pobavení, tleskají, pískají, povzbuzují a spoustu z nich si určitě říká něco o debilovi a tak. Honďák přiskakuje k motorce, mačká spojku, zvedá stroj na kola, nasedá a nepoučen dává plný plyn i do druhé zatáčky. Jen štěstí ho přes ni přenese a on jede dál, vstříc dalším dobrodružstvím. Za tu hodinu a půl, co zbývala do konce, jich bylo zaplaťpánbůh dost a navíc pozitivních.

Vypíchnu jen tři. První je to, když jsem předjížděl Piďase. Druhé, když jsem zakrátko předjížděl Dobíka. Ještě štěstí, že jsem s nimi tentokrát nezávodil. Přiznám se ale, že jsem se při předjíždění obou smál – prostě hezký pocit z jízdy :o)

A ten třetí krásný moment trval dlouho. Celá čtyři poslední kola závodu. Začalo to, když jsem dojel sedmého v pořadí Andrease Loipeldingera. Zavěsil jsem se mu za zadní kolo a tlačil. Vyloženě jsem čekal, na chvíli, kdy ho budu moci předjet. Ta nastala asi po kole. Andreas byl ale pořád těsně za mnou, stejně jako já před tím. Tlačil na mě. Po několika minutách mě udolal. Ale to jsem byl zase v té lepší pozici, kdy jsem honil já jeho. A vyloženě jsem čekal na druhou polovinu posledního kola. Na mém momentálním soupeři bylo znát, že už toho má dost. Dělal drobné chybičky, při kterých jsem se mu vždy jasně ukázal, že jsem za ním. Krásný souboj, nikdy jsem si toho tak neužíval, jako teď. To vše ale rázně ukončuje jeden drobný skok, za kterým je vyjetá kolej, která mi prostě „ukradne“ přední kolo. Na motorce se sice udržím, ale končím předním kolem píchnutý v remízku mezi stromky. Náskok na devátého sice trochu mám, ale ten není zase tak velký, abych nemusel pospíchat. Kousek před časomírou ještě soupeřím s někým, o kterém nevím kdo je, jestli je to zrovna devátý v pořadí za mnou. Do cíle vjíždím dřív, ale naštěstí se tomu za mnou objevuje na displeji dvojka.

Skvělý závod a byla by škoda končit. Tak proč si nevyzkoušet zazávodit si s těmi nejlepšími.

 

 

 

Závod dvanáctý: CrossCountry SteelPro SHIVA-KTM Cup – Drmoul 29.9. 2012 – kategorie Hobby SPORT, 100 minut

 

Stoupám si na start a mám radost. Opravdu čistou radost, že můžu jet, závodit, povozit se. Startujeme. Mě se povede motorku našlápnout a jako vždy šlapu na řadičku, pouštím spojku, motorka poposkočí a chcípne. Zjišťuji, že jsem si tam našel falešný neutrál mezi dvojkou a trojkou a na dvojku se mi ta motorka prostě rozjet nechtěla. Šlapu znovu, pak už řadím ten správný kvalt a vyrážím. Mrzí mě, že mi ujeli, ale třeba je dohoním. Třeba dohoním Honzu Matějku, Honzu Michala, Honzu Šlégla nebo Radka Bezděka… No, alespoň jsem dohonil poslední dva. S tím druhým, Karlem Šperlem, jsem se začal honit. Táhnul mě jak na gumicuku. A bylo to rychlý, sakra rychlý. Tam kde jsem v závodě před tím měl zaklapnutý plyn, jsem teď musel tahat. Holt asi dobrej oddíl, no. Po třech kolech jsem mladýho Šperlíka udolal, ale byl jsem hotový. V časomíře jsem si nečipnul, tak jsem se musel vrátit a rovnou jsem zajel do tankovací zóny, odpočinout si. Necítil jsem ruce, začalo mě bolet za krkem a cítil jsem bolest v kříži. V pohodě a v klidu jsem se napil a vydal se znovu na trať. Chvíli jsem se držel toho, chvíli onoho. Pak jsem zastavil na kus řeči kamarády a kamarádkami u trati. A odpočíval. Z odpočinku se pak vyvinulo čekání na jednoho závodníka. Netrvalo dlouho, byl tu. Přihnal se jak velká voda, přitom ale lehce, jako kdyby se nechumelilo.

Já se pustil za ním. Stíhat mu nešlo. Kde já brzdil, on řadil nahoru, kde já už seděl, on stál ve stupačkách. Pak si mě ale všimnul. Otočil se, pak ještě jednou, jako kdyby nemohl uvěřit, kdo to za ním jede, kdo ho stíhá… Otočil se ještě jednou a pak bylo poznat, že ubírá. Před nájezdem na motokrosovou trať už jsme byli vedle sebe. Na první skok najíždíme společně, pak zatáčka, pořád mě pozoruje, kudy jedu a stále se drží vedle mě. Další skok, opět skáčeme současně, další tobogán… Nakonec rovinka do časomíry. Já držím plný plyn, on stále vedle mě. Do časomíry si navzájem dáváme přednost. Já nakonec vjíždím první a na displeji se objevuje dvanáctka, během chvíli slyším pípnout jeho čip a displej ukazuje jedničku. Za časomírou se snažíme plácnout dlaněmi. Já mu děkuji a on jede dál.

Radku Bezděku, díky za super zážitek!

Já už přitom melu z posledního. Občas se sice snažím závodit, ale je to spíš jalový přednes unaveného jezdce. V předposledním kole zastavuji u svého kolegy, se kterým jsme úspěšně absolvovali závod dvojic v Číhani, Míry Michala. Snaží se mě přesvědčit, ať to nevzdávám, že by bylo škoda, skončit těsně před koncem. „Tak kruž,“ zní jeho rada. Já se jí řídím. Poslední kolo jsem jak hadrový panáček, ale kroužím. Nakonec jsem to dokroužil na dvanáctém místě. Skvěle, nejsem poslední.

O to ale nešlo. Tohle byla čistá radost z nádherného sportu, užívání si jízdy na motorce, trocha závodění. Proč jsem na tohle nepřišel na začátku sezóny.

Přesto, Pepík Touš zvaný Piďas, vyhrál sud piva. Byl prostě lepší. Pepíku, tímto Ti děkuji za skvělou sezónu okořeněnou zajímavou sázkou, která mě chvíli hnala kupředu, chvíli mě svazovala, ale jednoznačně mě obohatila. Doufám, že obsah této sázky mě obohatí trochu jinak!

Sázet už se ale nehodlám! …. Možná :o)