Číhaň pohledem opravdového houby jezdce

19.09.2012 00:05

Říkají mi Honďák a jezdím na enduru. Ještě jsem to úplně nevyměnil za silniční motorku, ale za loňský rok, kdy jsem si bahnomilné nářadí pořídil, jsem na své silniční motorce ani nestačil zahřát olej. Enduro mě chytlo, chytli mě i lidi, kteří se kolem nich motají a chytly mě i závody. Letos jedu svoji druhou sezónu...

Závod devátý: CrossCountry SteelPro SHIVA-KTM Cup – Číhaň 8.9. 2012 – kategorie Hobby E2, 100 minut

 

Co všechno dokáže člověk vydržet, jak silnou má vůli? Je to asi člověk od člověka. Přitom já osobně si myslím, že až tak slabou vůli nemám. Tak například jsem po deseti letech přestal kouřit, ze dne na den, už jedenáct let jsem nespal s jinou ženou, než se svojí manželkou, dokážu hodiny vydržet rýpavé řeči svých kamarádů z Enduro týmu Klatovy. Jen jsem nedokázal dojet tak nádherný závod, jakým byla Číhaň.

Přitom chuť a odhodlání byly. Jenže, jenže to bych si týden před tímto závodem nesměl hrát na Tonyho Cairroliho na jediné lavici blátivého Hamru ve Vyšším Brodě. Prostě mě zradila žebra. Naražená žebra jsou totiž neskutečně bolestivá, což nepochopí ten, co je ještě nikdy naražená neměl.

Ale snažil jsem se, chtěl jsem totiž body a chtěl jsem porazit Piďase. Věřil jsem si totiž, že na něj mám. A v první třetině závodu to tak vypadalo. Přitom nebylo lehké si ho držet za sebou. Pořád dorážel a tak jsem ho alespoň na chvíli nechal nakouknout před sebe, aby se mohl krátce rozhlédnout po trati, po které jede a nemusel pořád sledovat ta moje záda. Ale bylo to jen opravdu na chvíli. Pak jsem ho dal.

Stačilo být jen trochu odvážný v lese plném oslizlých a kluzkých kořenů, kde se Piďas viditelně držel zpátky. Jenže to už se ozývala ta naražená žebra z Hamru. Přesto jsem se snažil jet, ujíždět dorážejícímu soupeři, který má přinejmenším o dvě čísla větší nohy než já. Jenže on jel fakt dobře. Já přitom začínám cítit sebemenší oblázek na trati. Ta bolest začíná být čím dál nesnesitelná. Každá nerovnost přenesená přes sedlo do mého pozadí, se v několikanásobné bodavé intenzitě přenáší do mých žeber.

Nevím, jestli je to druhé nebo třetí kolo, ale před jeho závěrem vyjíždím předním kolem z vyjetého tobogánu na poli a padám. Zrovna na levou stranu, přesně tam, kde si žebra, mezi sebou, bolestivě podávají ruce. To rozhoduje. Sice se zvedám a pak i motorku, ale doslova řvu bolestí. Pádící Piďas už je v trapu a mě je jasné, že tenhle pád je začátkem konce. Sakra hořkého konce.

Projíždím ještě jedno kolo, snažím se alespoň ve stupačkách, kdy cítím nejmenší bolest, tahat za plyn, ale na náročné a rozmanité trati to nejde. Každý kamen, který přejedu, každý kořen, kvůli kterému musím dát nohu na zem, každá nerovnost, kterou přejedu v sedě, mě bodá a bolí v levých žebrech. Dojíždím proto do tankovací zóny, kde mi táta chytá motorku a já z ní padám. Snažím se rozdýchat, ale ta bolest je hrozná. On i moje žena mě přemlouvají, ať to zabalím, ať se na to vykašlu. Já ale přece vydržím, mám tu silnou vůli…

Ani náhodou. Mé poslední kolo je doslova utrpením. Předjíždí mě i Venca Dobiášů, já přitom skoro couvám. Bolestí se mi derou slzy do očí. Co člověk dokáže vydržet…

Já vydržel už jen jedno kolo, dojíždím podruhé do tankovací zóny, kde padám i s motorkou k zemi. Jsem schoulený do klubíčka a brečím. Ta bolest hrudního koše je hrozná. Nemůžu se nadechnout, nemůžu nic. Po dlouhých minutách bolest pomalu odeznívá, já se zvedám a bojuji s myšlenkou odjet alespoň poslední kolo. Odpor mých nejbližších a bolest levých žeber při každém nadechnutí mě ale okamžitě utvrzuje v tom, že se mám na všechno vykašlat.

Asi je to dobře. Druhý den chci jet závod dvojic, i když na něj nemám v tu chvíli pomyšlení. Natož jet podvečerní extrém přes umělé překážky.

Přesto, po hodině se dostávám ani ne tak do kondice, jako spíš do ráže. Seznam přihlášených, kde je asi padesát kolonek zeje prázdnotou a já se i přes odpor svého starostlivého táty přihlašuji do Extrému. Čeká na mě několik klád, elektrikářské špulky, pneumatiky z náklaďáku a železniční pražce vyskládané do různých forem a obrazců. Moje podmínka ale je, jet až poslední. I ta, stejně jako původní záměr nestartovat, bere za své a já nastupuji jako první.

Jsem rozhodnutý ho projet stůj co stůj, i kdybych měl tu motorku přes tu překážku nějak převalit „na ležáka“. To naštěstí není potřeba a pouze s jedním jediným pádem to absolvuji celé. Umístění není důležité. Hlavně, že jsem nezrasoval výfukové koleno, že jsem si víc nenarazil levou stranu trupu a že můžu nastoupit do druhého dne, do závodu dvojic.

 

Poděkování:

Všem lidem, co o mě měli starost

Enduro týmu Klatovy za skvěle postavenou trať, nejlepší, co jsem kdy jel

Piďasovi za skvělý souboj, i když skončil předčasně

 

Gratulace:

Ta míří Piďasovi za páté místo! (Stejně mělo být moje :o)

 

 

Závod desátý: CrossCountry SteelPro SHIVA-KTM Cup – Číhaň 9.9. 2012 – Závod dvojic, kategorie Hobby, 150 minut

Zkrácená trať a možnost střídat. To byly dvě věci, které mě uklidňovali v tom, že bych ten závod mohl „přežít“. Přiznám se ale, že jsem po sobotě měl strach. Ta bolest žeber byla totiž zničující. S mým parťákem Mírou Michalem jsme se dohodli, že se budeme střídat po dvou kolech a já budu startovat. Nakonec jsem porušil dvě předsevzetí. To jedno se dalo očekávat a to druhé bylo, naštěstí, ku prospěchu. Jednak jsem neporazil Frantu Feruse na startu, ale to mi nějak moc nevadilo. Za druhé jsem dvakrát jel místo dvou, tři kola, ale jak už jsem říkal, to bylo ku prospěchu.

Pořád jsme se pohybovali v docela velkém rozpětí. Chvíli na sedmém, pak jedno kolo na pátém, ale i na osmém místě. Pravda, nečekal jsem nějaký extra výsledek v konkurenci 27 dvojic a hlavně po té, co jsme si s Mírou svoji dvojici nazvali Kripl tým – já mám v čudu žebra, Míra zase nohu.

Rozhodly ale poslední tři kola. Střídali jsme na osmém místě. Já ale v hned v tom kole předjel jednoho soupeře a v dalším kolem hned dva další. Páté místo je na světě. Jenže závod končí až po projetí cílem. A tak poslední kolo bylo pro mě utrpením.

Jednak už bylo mé v pořadí třetí a zase… No žebra, no. Ale hlavně jsem cítil ten tlak. Nesmím udělat chybu. Musím jet tak, abych nepadl. Musím, musím, musím. Žádná legrace, řeknu vám. Ale dařilo se. Jel jsem vcelku rozumně a přitom rychle (na to moje závodění). Těsně před koncem jsem ještě dojel závodníka, o kterém jsem nevěděl, kam patří. Sice jsem ho předjel, ale nakonec patřil do dvojice až ve druhé desítce. Já proto projížděl cílem jako pátý.

To bylo překvapení i pro Míru, který si myslel, že jsme šestí. No a já se těšil na vyhlášení.

Poprvé jsem si mohl vyhlásit své jméno, které poprvé v mé závodnické kariéře figuruje v první pětce, navíc s jedním s nejlepších přátel. Nebyl za to sice pohárek, ale ten pocit, oficiálně si podat ruku s těmi nejlepšími, stál za to.

 

Poděkování:

Hlavně dvěma osobám – Mírovi Michalovi, bez kterého by to v neděli nešlo a především mému tátovi, který nám dělal super spojku při předávání štafety. 

 

Foto: Václav Ryšavý a Standa Vrba